Můj porodní příběh
Jsem těhotná. Uf, tak to je teda překvapení. S tím už jsem tedy opravdu nepočítala. Hurá! Budeme mít miminko 🙂 Tentokrát to tedy bude jinak. Blesklo mi vše hlavou.
Můj první porod před mnoha lety proběhl v poměrně respektující porodnici se skvělou porodní asistentkou. Přestože jsem se cítila dobře připravená a naladěná, porod byl dlouhý, náročný a neobešel se bez protržení vaku blan a pomoci umělého oxytocinu. Neměla jsem už síly, tak jsem ležela na lůžku, miminko na monitoru, a tlačila, co šlo. Miminko bylo zcela v pořádku, já pouze s lehoučkým poraněním.
Tentokrát jsem o mnoho starší a vím, že porod je přirozený a pokud do něj nebudou zasahovat mnou nečekané nebo nechtěné vlivy z okolí, půjde to snadno a samo. Připravit a naučit to musím hlavně hlavu.
Kačku s Peťou z PJK (porodjekrasny) jsem sledovala už delší dobu. Líbí se mi, když se otevírají témata “zřejmá” a přidává se k nim další rozměr. A to ony dělají přímo skvěle. Chodila jsem na hodiny gravidjógy ke Kateřině, kde jsme společně trénovaly hypnoporodní dech, porodní pozice a hlavně se mentálně připravovaly na samotný porod přes afirmace, vizualizace a krátké relaxace. Moc mi to potom při porodu pomohlo.
S partnerem jsme šli na kurz, v té době už ve mě dost zrála představa, že rodit v porodnici nechci. Chci mít svůj bezpečný prostor, po ruce partnera, prvorozené dítě nablízku. Nechci být nikde sama, vyloučená. Chci být ve svém bezpečí.
Naštěstí jsem dostala tip na porodní asistentku, která je tomu nakloněná. Takže když budu mít kolem sebe dobrý tým, půjde to. Schůzky s PA miluju. Moc se na ně vždy těším, je to takový jemný a rozmazlovací čas, péče o mě i miminko. Má v sobě takový báječný klid a jistotu, dává mi plnou důvěru. Ptá se skvěle na věci, o kterých bych sama od sebe nemluvila, nebo by mě nenapadlo je spojovat s těhotenstvím a porodem.
Jak se to blíží, je čím dál jasnější, že to bude dobré, těším se. Domlouvám se s kamarádkou, že přijde v den D k nám, bude fotit, pomůže případně partnerovi, s čím bude potřeba. A pak ještě jednu, jen ať tam je a drží prostor.
V den D mám takový zvláštní pocit, jsem trochu ve svém světě, i když funguju zdánlivě normálně. Po schůzce s PA jdu ještě na procházku, dneska by to i šlo. Večer zařídím, co je potřeba, jdu si dát sprchu a chvilku se natáhnu. Po probuzení za pár desítek minut se rozhodnu dát si napářku. Pouštím si k ní relaxaci, kterou už důvěrně znám, poslouchala jsem nahrávky často večer a v noci. Na napářce si poklimbávám, najednou mám výrazný pocit na čůrání. Přeci si do těch bylin nebudu čůrat. Aha, zadržet to nepůjde, tak asi budu. Chci si jít dát sprchu, ale teče ze mě voda. Hm, praskla mi voda, ale žádné vlny necítím, tak asi nic. Pustím si nějaké písničky a zatancuju si a třeba to půjde. Najednou cítím bolest v kříži, zaklekám, partner mi nese žíněnku a podložku, teče voda už skoro proudem, ale vždy ve vlně. Píšou holky, samy od sebe, jak se cítím. Všichni nějak po vlastní ose jedou do naší blízkosti za zábavou. Mám jim napsat, aby už přišly k nám? Cítím se trochu nesvá, co když to není ono, co když neporodím, co když si to jen moc přeju? Pak jsou vlny intenzivnější, ale stále mám pocit, že krátké. Poslouchám nahrávky, vizualizuji, východ slunce nad oceánem, balóny letící vzhůru. Volám PA, měříme vlny. Minuta a chodí po dvou. To snad ani není možné, mám pocit, že trvají pár vteřin. Postupně se to u nás plní lidmi, na chvíli se vynořuji ze svého světa, abych se s každým přivítala, ale jsou to chvilky. Jsem jinde. Každou vlnu pozdravím, těším se ale až projde. Prodýchávám, snažím se být uvolněná. Bolí záda, těžko se mi hledá dobrá poloha, někdo mi je vždy drží, to moc pomáhá. Nějakou dobu strávím i v napuštěném bazénu, ale když do něj lezu, první kontakt s vodou mě vystřelí na nohy, ta vlna byla moc intenzivní a přišla mimo pravidelnost. Musím tam vlézt postupně. Pořád mě někdo drží, hladí, pomáhá dýchat. Ach ta záda. Pracuje mi ta děloha, posouvá se miminko? Bojím se, že ne. Není třeba jet do nemocnice? Cítím uklidnění od všech: VEDEŠ SI SKVĚLE, miminko je na cestě. Daří se vám dobře. V jednu chvíli volám: “Miminko, tak už pojď za mnou.” Ale vlastně se přistihuji, že jsem byla ráda těhotná, už fakt chci, aby to skončilo? Musí, miminko už jde ven. Tak pojď. PA radí vylézt ven a lehnout si na pravý bok. Asi si ještě nesklonilo hlavičku. Zkouším, ale pravý bok bolí jak čert. Pořád mi někdo drží záda. Ještěže vás tu, moje milé, mám. Zkusíme záchod, třeba se to uvolní. Jedna vlna přichází po cestě. Unesete mě, holky moje? Bez opory je to příliš náročné. Dosedám na záchod. Není to ani trochu pohodlné, hledám si polohu, potřebuju se opřít o něco vepředu, nakonec je tu zeď. Slyším hudbu, tu znám z jógy! To je ono!!! Začíná to pálit, to znám! To už půjde. Není potřeba hlídat hráz? Sahám si tam. Holky, hlava! Potřebuju vás!!! Klečím na čtyřech před záchodem, hlava rotuje, holky mě pokládají na bok a záda, PA trochu pomáhá ramínkům a už je tu. Kluk jako buk, láska na první pohled ❤️ Mám tu partnera, volám i první dítko, jsme tu všichni, jak jsem chtěla. Najednou jsem úplně svěží, přítomná.
Chvilku poté se rodí placenta, netrvá to dlouho. Všichni mi pak pomáhají přesunout se na gauč a už se jen vítáme, prohlížíme a vstřebáváme zážitek. S holkami pak povídáme, vyprávíme. Ještěže jsem vás tu měla. Mohla jsem vše pustit a spolehnout se. To bylo nejvíc. Jen jsem těch pár hodin byla a nechala přírodu a tělo pracovat. Hlava byla jinde. Jediné, co jsem měla v hlavě bylo: uvolni se.
Výsledek je malý zázrak v podobě jednoho kluka a já porodila bez poranění. Příroda je mocná.
Měla jsem štěstí na lidi okolo sebe. Ale jinak bych to už nechtěla. Děkuji moc a moc všem. Slov je na tohle málo.