Měla jsem 3 dny před termínem a právě jsem si v posteli před spaním procvičovala
“dýchání nahoru” pro první dobu porodní s nahrávkou z kurzu. A najednou to přišlo.
Něco prasklo a něco teče dolů. Praskla mi voda. Oznamuji to s nervózním nadšením
partnerovi, který leží vedle mě. Oba cítíme adrenalin a diskutujeme plán. Dříve toho dne jsem měla potřebu si připomenout co vlastně dělat, když praskne voda. Dříve toho dne jsem si také byla vyzvednout kojící trika z Vinted a už tak týden jsem se cítila zcela připravená na porod a klidná. Shodujeme se s partnerem, že by si měl sbalit tašku, jelikož jsme chtěli nadstandartní pokoj, kde bychom mohli po porodu být všichni spolu (moje byla sbalena už pár týdnů, jen jsem tam sem tam něco přihodila) a že se pokusíme jít spát, protože kontrakce se zatím nespustily. Po hodině se ale kontrakce spustily, nejdříve velmi slabé. Já jsem se rozhodla se posilnit polévkou a byla jsem připravená si začat zaznamenávat časy kontrakcí a jejich délku, jakmile by jejich intenzita a frekvence zesílily. Hlavně jsem nechtěla být v porodnici příliš brzo.
Jak vlny získávaly na četnosti a intenzitě, dovolila jsem partnerovi, aby mi mezi
kontrakcemi masíroval bedra. Během samotných kontrakcí jsem potřebovala být
sama se sebou. Mé tělo se začalo postupně vyprazdňovať, takže jsem byla několikrát na velké a voda odtékala také ve vlnách. Od půlnoci, kdy mi praskla voda, uběhlo něco přes 3 hodiny a já se začínám cítit na přejezd do porodnice. Vlny přicházely zhruba po minutě a byly dlouhé kolem 50 vteřin. V autě jsem zabrala zadní sedadla: na kolenou, opírající se předloktí o horní hranu sedadel – pozice gravitačně příznivá. Nechtěla jsem, aby se porod zastavil, nebo zpomalil. (Jedna z mých afirmací k porodu byla, že bude rychlý a hladký).
V porodnici nás ihned přijali a partnera poslali rovnou na porodní pokoj. Já
jsem byla na příjmu už s pěkně intenzivními stahy. Předala jsem svá porodní přání a
zápisky o kontrakcích sestře a paní doktorka mně vyšetřila a následně
mně porodní asistentka zavedla na porodní pokoj za partnerem. Se slzami sestře
přiznávám, že mě intenzita tlaku dost překvapila. Nechci nikoho strašit, jen je to fakt
síla.
V Uhersko Hradišťské porodnici mají krásné, prostorné porodní pokoje s
vanou, sprchou, balónem, a dokonce i aroma lampami. Opravdu příjemné prostředí.
Dostala jsem nemocniční košili a rozhodla jsem se dát si sprchu. Byli jsme na pokoji
celou dobu jen sami dva s partnerem, já jsem chodila do sprchy a ulevovala si tak od
stále silnějšího tlaku v bedrech a pánvi. Partner mi připomínal, jak dýchat a byl mi
neustále k dispozici ale zároveň mi dával prostor, když viděl, že ho potřebuju.
Moc jsem chtěla rodit ve vaně, ale nevydržela jsem v ní ani pět minut, jelikož
sezení nebo ležení mi bylo po celou dobu dost nepříjemné. Takže jsem během celé
první doby porodní vlastně neustále jen chodila a stála. Pohupování v kolenou,
vokalizování a snaha zaměřit mysl na dech bylo to nejlepší, co jsem zvládla a pokud
to šlo, tak jsem se snažila vítat každou vlnu kontrakcí s tím, že už brzy bude miminko
s námi – tohle už ale popravdě bylo dost náročné. Jediné, co jsem vnímala, byl neskutečný tlak v bedrech a v pánvi. Mou občasnou paniku pomáhal rozpustit Hagay,
jehož doteky jsem ale přijímala jen mezi kontrakcemi a tyto okamžiky se zkracovaly a
kontrakce jen sílily. Dnes hádám, že to bylo někdy kolem sedmé ranní (čas jsem raději nesledovala), tedy nějaké 3 hodiny od příjmu, kdy jsem poněkud zoufale zazvonila na porodní asistentku: “Sestři, jak dlouho ještě? Já už to nevydržím!” Paní asistentka mě vyšetřila a k mému nadšení mi oznamuje, že už vlastně můžeme „tlačit“. Byla jsem nadšená – brzy bude po všem. Partnerovi překládám, že už se schyluje k porodu a navzdory mému porodnímu přání mít neřízené tlačení, jsem připravená dělat cokoliv mi řeknou, hlavně ať už to mám za sebou. Tak jsem s kontrakcemi tlačila v různých polohách, ale moc mi to nešlo, jelikož jsem byla vyčerpaná po probdělé noci a intenzitě kontrakcí celkem rychle postupujícího porodu. Svolila jsem k vycévkování, jelikož vyčůrat se mi fakt už nešlo a na závěr paní doktorka navrhla jednu dávku Oxitocinu přímo do žíly, protože kontrakce začaly mým vyčerpáním slábnout. Svolila jsem. Partner stál vedle mě, hladil a podporoval vlídnými slovy. A pak už to bylo raz dva! “Zatlačte, jako byste to miminko chtěla vykadit” radí porodní asistentka. Malý se narodil přesně v 8:00. Osm hodin od prasknutí vody, sedm od prvních kontrakcí a cca čtyři od příjezdu do porodnice. Mrňouska mi hned přiložili na nahou hruď, zakrytého dečkou. Byl tak nádherný a klidný. Porod placenty už byl hračka. Nechali jsme dotepat pupečník a nechali jsme si zabalit placenta “take away”. Když si chtěli malého vzít, s respektem jsem personálu vysvětlila, že je pro nás důležité, abych byla s malým v těsném kontaktu alespoň hodinu, tak mrňouskovi zaklipsovali pupečník na mně a nechali nás o samotě. Teda až po šití, které také vůbec nebolelo. Poranění jsem prý měla malé a nebylo to na hrázi, kterou jsou během přípravy na porod podstivě masírovala, ale z boku na labia. Popravě mám ten konec už trošku v mlze..
Přestože jsem nakonec z některých svých porodních přání slevila (řízené
tlačení, umělý oxitocin, rození v poloze gravitačně příznivé), jsem se svým porodem
velmi spokojená. Ta přání, která pro nás byla nejdůležitější (soukromí během první
doby porodní, žádný epidural ani jeho nabízení, bonding, dotepání pupeční šnůry,
ponechat si placentu..) se nám splnila a to považuji za velký úspěch. Afirmace na
rychlý a hladký porod a veškerá příprava z kurzu Porod je krásný rozhodně
zafungovaly. Personál byl neskutečně milý, vstřícný a respektující naše přání a
soukromí. Přestože, jsem měla malé poranění, po dvou hodinách od porodu jsem z
porodního pokoje odcházela po svých. V době, kdy svůj porodní příběh píšu je
synkovi už půl roku je to krásné, zdravé, veselé, klidné a prospívající miminko. Jsem neskonale vděčná a veřím, že k tomu přispěla právě příprava na porod a kurz Porod je krásný. Chtěla bych tímto znovu poděkovat lektorkám kurzu Kateřině a Petře za to, co dělají. Přesto, že vás na samotný porod nikdo stoprocentně nepřipraví, Hypnoporod a kurz jen vřele doporučuji. Na závěr bych už jen ráda citovala Michaela Odenta:
To change the world, we must first change the way the babies are being born
S láskou a vděčností,
Johana Elias
