Porodní příběh Terezy o dvou zcela rozdílných porodech. První v porodnici, druhý doma v kuchyni. Autentické, silné a inspirující čtení.
Dobrý den,
před rokem, touto dobou, jsem vám z porodnice chtěla poslat náš porodní příběh – se slzami v očích jsem vám děkovala. Byla bych moc ráda, kdyby náš příběh mohl někomu pomoci.
Je to už rok, co máme Vítka a já si celou naši cestu znovu přehrávám. Chci se s vámi podělit o náš příběh, protože je náš, jedinečný a krásný.
První porod: Odevzdání se systému
Vítek je náš druhý syn. Prvorozený Matěj má čtyři roky. Jeho příchod na svět byl úplně jiný – tehdy jsem byla nevědomá. Odevzdala jsem se do rukou lékařů s důvěrou, že vědí, co dělají, a že vše půjde přirozeně. Nechtěla jsem se stresovat ani si dělat starosti. Myslela jsem si, že kojení “zařídí příroda” a že není potřeba se na porod nijak zvlášť připravovat.
Těhotenství bylo klidné, bez komplikací. Přenášela jsem deset dní, pak mi po mém souhlasu provedli Hamiltonův hmat a v noci jsme vyrazili do porodnice. Byla doba covidu – rodila jsem s rouškou a partner mohl přijít až na závěr porodu. Když jsem se na porodním sále zeptala, zda mohu chodit, protože mi to dělá dobře, bylo mi řečeno, že ne, protože „jak by pak hlídali miminko“. Ve všem jsem je poslechla. Měla jsem strach jim odporovat.
Matěj se narodil spontánně, po deseti hodinách od první kontrakce. Bez ptaní mi provedli nástřih, dostala jsem epidurál. Po porodu ho zabalili a my se na něj jen dívali. Narodil se o půl osmé ráno, ale na pokoj mi ho přinesli až ve tři odpoledne, prý „abych se vyspala“. Tehdy jsem to brala jako normální věc.
Kojení bylo náročné. Měla jsem „moc velká prsa“, „žádné mléko“ – neustále mi je mačkali a zkoumali, zda něco teče. Po dvou dnech mě sestra seřvala, že nemohu mít dítě neustále u prsu, když tam „nic není“, a že si za zničené bradavky mohu sama. Přidali umělou výživu a já byla naprosto vyčerpaná. Raději jsem v nemocnici zůstala o den déle. Doma se to nezlepšilo – odsávání, buzení na krmení každé tři hodiny. Po dvou měsících jsem kojení vzdala.
Pozvala jsem si laktační poradkyni, která mě ale uvrhla do ještě větší propasti. Řekla mi, že syn hladoví, doporučila příkrmy a vážení před a po kojení. Ani nepřijela na kontrolu, jen si vyžádala vrácení váhy. Trauma bylo na světě.
Druhý porod: Vědomé rozhodnutí vzít si svou sílu zpět
Po třech letech jsem znovu otěhotněla a rozhodla se, že tentokrát bude vše jinak. Viděla jsem u své kamarádky, že porod může být i láskyplný a krásný. Dostala jsem na vás doporučení a s partnerem jsme si prošli váš online kurz. Najednou jsme se na porod těšili.
Mezitím jsme se přestěhovali z Prahy do Jeseníků. Nemocnici jsme měli 30 minut autem – když byla sjízdná cesta. Termín byl v lednu. Museli jsme také zajistit hlídání pro Matěje, který je velmi citlivý a těžce snáší změny. Neustále jsem si vizualizovala, že budu rodit přes den, aby pochopil, proč odjíždím.
Kurz mi dodal klid, sebevědomí a odvahu být sama sebou. Četla jsem také knihu Aby porod nebolel od paní Groverové – byla to silná, živelná a odvážná inspirace. Myšlenka na domácí porod mě fascinovala, ale neměla jsem odvahu ji naplnit.
Měla jsem dva velké strachy – cestu do nemocnice a to, jak zvládnu zavřený prostor auta bez pohybu. A také jsem se bála opustit svého syna.
Porod, který jsem si vysnila – a nečekaně se splnil
Termín byl 6. ledna, ale až 12. ledna v 7:30 jsem pocítila první jemnou vlnu. V osm zesílila, zavolala jsem partnera, aby se postaral o Matěje. V 8:45 Matěj vstal a já mezi kontrakcemi připravovala snídani.
Říkali jsme si, že máme čas. U prvního porodu jsem měla kontrakce po pěti minutách a byla otevřená jen na 2 cm. Teď jsme nechtěli spěchat do nemocnice.
Po deváté už jsem byla na čtyřech na zemi. Partner pustil mantry, snídali s Matějem, já jedla na zemi. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Partner říkal, že mám nepravidelné kontrakce, a Matěj se ptal, proč tak křičím.
Řekla jsem partnerovi, že do auta nedojdu. On mě uklidňoval, že máme dost času. Pak jsem ale ucítila obrovskou sílu, zatlačila a Vítek byl v mé náruči.
Partner jen vydechl: „Lásko, ty sis porodila v kuchyni!“ A Matěj přilepený na křesle se zvědavě ptal: „Proč ti bouchla voda?“
Vítek byl dokonale klidný.
Nemocniční realita
Pak přijela sanitka. Lékař byl povýšený, naštvaný. Nechal nás jen krátce bondovat a pak Vítka zabalili a převezli nás do nemocnice.
V nemocnici mě čekalo nepochopení a chlad. Lékařka mě beze slova vyšetřila a mluvila o mně bez ohledu na mě. Nakonec mě šili dlouhé hodiny, ale vše dopadlo dobře.
Když jsem vjela na oddělení, první myšlenka byla: „Ještě že jsem tady nerodila.“
Přesto, že systém ženám bere víru ve vlastní sílu, pomalu si ji vracíme zpět. A to i díky vám. Pokračujte ve své práci – má to obrovský smysl.
Děkujeme, jste součástí našeho příběhu.
Tereza
💡 Interní odkaz:
Další porodní příběhy
