POJĎME SE SPOLEČNĚ KOUKNOUT NA TÉMA VYVOLÁVÁNÍ PORODŮ A JEHO SOUVISLOST S ODUMÍRAJÍCÍ NEBO SELHÁVAJÍCÍ PLACENTOU.

Jsem lektorka předporodní přípravy. Mám také doktorát z fyziologie reprodukce, 20 let
zkušeností z oblasti výzkumu a musím se k něčemu přiznat: dokáže mě velmi rozčílit, když
se ženám předkládají nekvalitní důkazy (nebo se nepředkládají dokonce žádné důkazy) na
podporu vyvolávaného porodu.

Ať už z pozice duly nebo vědkyně, epidemie vyvolávaných porodů z pochybných důvodů mě
opravdu štve. Tento článek se zabývá jedním z nejčastěji uváděných důvodů pro vyvolání
porodu v termínu: a to myšlenkou, že porod by měl být vyvolán před dosažením určitého
bodu těhotenství, protože funkce „starší“ placenty přestává být dostačující.
Než začneme, ráda bych uvedla na pravou míru jednu věc: Nejsem proti vyvolávání porodu,
pokud pro něj existuje dostatečný medicínský podklad, které má žena možnost zvážit a
rozhodnout se, že riziko pokračovat v těhotenství je vyšší než riziko vyvolání porodu (mezi
taková rizika patří například preeklampsie, snížená pohyblivost plodu nebo také
psychologické důvody, kvůli kterým se žena rozhodne pro vyvolání).

Za posledních osm let, kdy jsem vedla předporodní kurzy a pomáhala ženám, jsem slyšela
stovky příběhů o vyvolání porodu, z nichž většina skončila pro matku traumaticky.
V mém oboru se tomu často neodborně říká „srážka“ a probíhá zhruba takto: tři dny
opakovaného zavádění prostoglandinu (které je obvykle o to víc stresující, že žena většinou
není během tohoto procesu se svými blízkými), na které navazuje 24 hodin podávání
oxytocinu a nakonec císařský řez z důvodu tísně plodu a nebo neschopnosti ženy v porodu
pokračovat. Kdyby tak někdo ženám řekl: „Je nám líto, ale nedokážeme porod za pomoci
léků provést přirozeně, takže jedinou možností je teď císařský řez.“, možná by se ženy
necítily tak traumatizované, jako když je někdo označí za neschopné. Na volbě slov zkrátka
záleží.

Vyslechla jsem mnoho žen, které mi vyprávěly o svých pocitech naštvání, smutku a
rozčarování, o nedostatečné připravenosti a o pocitech vlastního selhání. Jeden z nejčastěji
uváděných důvodů pro vyvolání porodu po 41. týdnu těhotenství je to, že placenta v podstatě
přestává fungovat, když těhotenství překročí určitý počet týdnů.
To v podstatě implikuje, že placenta má své datum spotřeby, podobně jako kus masa
v obchodě.

V poslední době bylo publikováno mnoho dalších článků o tom, že placenty „stárnou“,
„rozkládají se“ a „selhávají“ u starších matek nebo po určitém počtu týdnů těhotenství. Už
nerada píšu odborné články. Raději píšu, co si o určitých tématech myslím, a přidám tam pár
odborných odkazů pro lidi, kteří si je chtějí přečíst. Strávila jsem 20 let vědeckým výzkumem
v akademickém a průmyslovém prostředí. Posunula jsem se už dál, většina vědeckého světa
mi totiž připadá příliš suchá a, upřímně řečeno, úzkoprsá. Pomalu začínám ztrácet trpělivost
s touto takzvanou vědou, která ženám tak škodí.

Před několika týdny jsem se znepokojením sledovala na sociálních sítích vyostřenou debatu
na toto téma. Byla jsem svědkem toho, jak je mnoho mých kolegyň a kolegů manipulativně
přesvědčováno, aby této takzvané vědě uvěřili, a to lidmi, kteří se tváří, že všechno vědí
nejlépe, a přitom používají žargon, kterému nerozumějí.

Jsem přesvědčená, že mé vědecké vzdělání v kombinaci se zkušenostmi duly a lektorky
předporodní přípravy mi dává jedinečný, široký náhled na toto téma.

Je tedy čas se znovu vrátit do role vědce a rozebrat příslušné články. Ráda bych vám
předestřela svůj řekněme alternativní výklad všech aktuálně dostupných důkazů, aby mohly
ženy i porodníci učinit řádná informovaná rozhodnutí místo nějakých polovičatých, které jsou založené na několika málo názorech takzvaných odborníků. Jejich náhled na toto téma
vychází z jejich vlastních přesvědčeních a názorů, spíš než z posouzení všech důkazů
dostupných v této oblasti.

Usaďte se a dejte si šálek kávy, bude to trochu delší!

Než se do toho pustíme, chtěla bych upozornit na jednu důležitou věc: i odborníci
v jednom a tom samém oboru se často neshodnou. Když jsem během svého doktorátu a
poté na pozici post doktoranda pracovala v akademické sféře a věnovala se velmi
specializované oblasti biologického výzkumu (biorytmus, tedy procesy jako je bdění a
spánek), publikovala jsem v poměrně vysoce hodnocených vědeckých časopisech a
relativně rychle jsem začala být vnímána jako odborník ve svém oboru. To vedlo k tomu, že
jsem začala být zvána jako hostující řečník na konferencích. Vzpomínám si, jak jsem se byla
schopna do krve pohádat o interpretaci některých dat s ostatními odborníky. Probíhalo to
vždycky vášnivě, ale bylo to zároveň vtipné a srdečné. A to proto, jak vysvětlím níže, že
dobří vědci chápou, že věda není černobílá.

Konverzace, které pročítám na sociálních sítích, takové nejsou. Vídám tam odborníky, kteří
předstírají, že jako jediní znají na všechno odpověď, a žargonem balamutí a zastrašují laiky.
V tomto konkrétním případě se stavějí do role morálních spasitelů, jako by se dalo zaručeně
zabránit narození mrtvých dětí tím, že se všem ženám po určitém počtu týdnů těhotenství
porod vyvolá. Útočí na jiné lidi, kteří mají odlišný názor, jsou stejně nebo více kvalifikovaní a
mají v příslušných oborech vystudované doktoráty.

To není správné. Škodí to ženám a škodí to lidem, kteří je podporují.
Ani ve vědě nejsou věci černobílé. Existuje v ní mnoho odstínů šedi. Nic není zaručeno. A
tvrdit, že věci černobílé jsou, to není věda, je to klam, při kterém se věda prezentuje jako
dogma. Pokud se chcete o tomto způsobu myšlení dozvědět více, podívejte se na
zakázanou přednášku TED Talk cambridgeského vědce MUDr. Ruperta Sheldrakea na toto
téma.

To jsme ovšem odbočili, takže zpět k tématu: opravdu placenty stárnou? Přestávají ke konci
těhotenství správně fungovat? A co je nejdůležitější, jsou opravdu výhradně ony zodpovědné
za (pamatujme, že nepatrný) nárůst počtu mrtvě narozených dětí na konci standartní doby
těhotenství? To jsou předpoklady, na kterých je v současnosti založena politika vyvolávaných
porodů.

Ráda bych zmínila, že zvýšené riziko porodu mrtvého plodu v termínu, které je hlavním
důvodem pro vyvolávaný porod, je ve skutečnosti velmi malé a stoupá z přibližně 0,1 % (1 z
1000) ve 40.-41. týdnu na přibližně 0,3 % (3 z 1000) ve 42. týdnu a přibližně 0,5 % (5 z 1000)
ve 43. týdnu (viz studie zde). Časopis Cochrane Review v tématu vyvolávaných porodů po
termínu zjistil, že indukce před 42. týdnem snižuje riziko perinatálního úmrtí z 0,3 % na 0,03
%, a autoři výzkumu dospěli k závěru, že:
“Politika indukce porodu je ve srovnání s vyčkávacím přístupem spojena s menším počtem
perinatálních úmrtí a menším počtem císařských řezů. S přistoupením k indukci porodu po
termínu se také snížila četnost některých onemocnění kojenců, jako je syndrom aspirace
mekonia. Nebyly zároveň pozorovány žádné významné rozdíly v počtu přijetí na jednotku
intenzivní péče. Absolutní riziko perinatálního úmrtí je však malé. Ženy by měly být
náležitě poučeny, aby mohly učinit informované rozhodnutí, zda podstoupit
plánovanou indukci potermínového těhotenství, nebo upřednostnit sledování bez
indukce (nebo s indukcí vyčkat).“

V praxi se téměř nikdy nesetkávám s tím, že by byla tučně zvýrazněná část výše
prezentována ženám jako jedna z možností (článek na toto téma si můžete přečíst zde).
Ráda bych citovala ze stěžejní práce doktora Foxe s názvem „Stárnutí placenty“:
„Po posouzení dostupných důkazů je zjevné, že placenta během těhotenství neprochází
změnami souvisejícími se stárnutím. Neexistuje totiž žádný logický důvod domnívat se, že
placenta, která je plodovým orgánem, by měla stárnout, zatímco ostatní orgány plodu
nestárnou: k situaci, kdy jednotlivý orgán stárne v rámci organismu, který nestárne, v
žádném biologickém systému nedochází. Přetrvávající přesvědčení o stárnutí placenty je
založeno na záměně morfologického zrání a diferenciace se stárnutím, na nedocenění
funkčních zdrojů tohoto orgánu a na nekritickém přijetí příliš jednoduchého konceptu
„placentární nedostatečnosti“ jako příčiny zvýšené perinatální úmrtnosti.“
Jsem si vědoma toho, že tento článek je již zastaralý, protože byl publikován v roce 1997, a
že od té doby výzkum v této oblasti velmi pokročil. Stále se však domnívám, že závěr,
zejména poslední věta, platí.

Byla jsem svědkem toho, jak mnoho poskytovatelů porodní péče nutí nastávající matky, aby
souhlasily s indukcí (a je nutno si uvědomit, že pokud se cítíte nuceni, nejedná se o souhlas)
za výkřiků „vaše placenta selhává“. A to přesto, že ani dnes nevíme, co je příčinou
nepatrného nárůstu novorozenecké úmrtnosti po 40. týdnu.

Existuje silná touha prokázat příčinnou souvislost mezi stárnutím placenty a nárůstem počtu
mrtvě narozených dětí. Tato touha je poháněna dobrým úmyslem, jímž je snížení počtu
těchto případů.

Pro tu touhu mám pochopení, protože můj mladší bratr se narodil mrtvý, takže rozumím
tomu, jak devastující dopady má smrt novorozence na celou rodinu. Ale momentálně je toto
tvrzení jen teorie. Kdokoli si může vymyslet teorii o čemkoli, ale to neznamená, že je
pravdivá. Je nutné najít rovnováhu mezi statistikami a přáním žen odnést si pozitivní zážitek
z porodu. Na základě důkazů z této oblasti není pochyb o tom, že, pokud jsou matka a dítě v
pořádku, je pro všechny zúčastněné lepší, když se porod rozběhne sám, přirozeně.
Nesmíme totiž zapomínat na to, že vyvolání porodu může být pro ženy velmi traumatizující a
může způsobit tíseň plodu.

Je to ve své podstatě jednoduché: nechat matky samotné rozhodnout, co chtějí. K tomu ale
potřebují fakta a čísla, ne emoční nátlak.

Nejprve trochu historie

Jak vůbec vznikla představa o selhání placenty?
MUDr. Sara Wickham ve své knize Inducing labour, making informed decisions vysvětluje, že
tato teorie vznikla nejprve na základě práce Ballantynea, který v roce 1902 popsal chřadnutí
novorozenců, a následně Rungeho, který v roce 1958 zavedl termín placentární insuficience
(neboli placentární nedostatečnost). Společně je nyní známe pod názvem Ballantyne-
Rungeho syndrom. Tyto práce vedly k domněnce o vztahu mezi délkou těhotenství a
selháním placenty.
MUDr. Wickham zároveň zmiňuje, že tento vztah nebyl nikdy prokázán a že pro něj
neexistují žádné důkazy. Vysvětluje, že i když víme, že v určitých případech placenty
některých žen nedokážou poskytnout dítěti dostatek živin, neznamená to, že placenty v
určitém období běžně selhávají všem ženám. MUDr. Wickham ve svých přednáškách
upozorňuje, že nejde jen o to, aby se zabránilo zbytečným indukcím u žen, které je nepotřebují.

Snahou o standardizovaná, univerzální doporučení na úrovni populace se nám
může také stát, že nedokážeme identifikovat ten malý počet dětí, které pomoc potřebují
dříve, než na současné, všeobecně stanovené hranici pro indukci.
Dokonce i studie, které tvrdí, že existuje souvislost mezi délkou těhotenství a stavem
placenty, obsahují v závěru informaci, že jde o „možnou souvislost“, nikoliv o souvislost
prokázanou.

Již jsem zmiňovala, že ani odborníci se mezi sebou v této oblasti neshodnou. MUDr. Rachel
Reed ve své knize Why induction matters (Proč je indukce důležitá) cituje několik
významných prací, zejména práci Maitiho a kol., která tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi
stárnutím placenty a porodem mrtvého plodu, a práci Mandruzzata a kol.„ Guidelines for the
management of postterm pregnancy“ (Pokyny pro vedení pozdního či potermínového
těhotenství), v níž se uvádí následující:
“Přestože se po 41. týdnu těhotenství zvyšují rizika pro plod, matku a následně novorozence,
neexistují přesvědčivé důkazy, že by hlavním rizikovým faktorem byla pouze prodloužená
doba těhotenství. Existují jiné konkrétní rizikové faktory zapříčiňující nepříznivý vývoj, z nichž
nejvýznamnější je omezený růst a malformace plodu. Za účelem prevence potermínového
těhotenství a s ním souvisejících komplikací byla navržena rutinní indukce před 42. týdnem.
Neexistují však přesvědčivé důkazy o tom, že tento přístup vede ke zlepšení výsledků
u plodu, matky a následně novorozence ve srovnání s vyčkávacím přístupem.“

Jádro pudla teorie o stárnoucí placentě

Mezi odborné termíny, které se v debatách velmi často skloňují a které mnoho mých kolegů
matou, protože nerozumějí jejich významu, patří morfologické změny v placentě, jako je
apoptóza, autofagie, syncytiální uzly, zkrácení délky telomer a podobně. V mnoha studiích
autoři tvrdí, že tyto změny patří ke klíčovým znakům stárnutí, které jsou pozorovány u
placent v potermínovém těhotenství. Existuje ovšem více než jedno možné vysvětlení
těchto morfologických změn, které jsou tak často označovány za důkaz existence
„data spotřeby“ placenty. Tyto změny nemusí automaticky znamenat, že se jedná o
problém. V mnoha ohledech je naše porozumění této oblasti teprve v plenkách a bylo
by vhodné, abychom při snaze určit podstatu těchto nálezů zaujali k vědě pokorný
přístup.
Jedním z nejlepších příkladů studie, která naznačuje, že stárnutí placenty v termínu porodu
je nerozporovatelný fakt, je tato studie se senzacechtivým názvem: „Důkaz, že úmrtí plodu je
spojeno se stárnutím placenty“ od Maitiho a kol.
Jedno tvrzení v tomto článku považuji za mimořádně znepokojivé:
„Známý exponenciální nárůst nevysvětlitelného nitroděložního úmrtí, ke kterému dochází od
38. týdnu těhotenství dál, může být tedy důsledkem stárnutí placenty a její klesající
schopnosti adekvátně uspokojovat potřeby rostoucího plodu. Tento poznatek může mít
dopad na porodnickou praxi, která se snaží zajistit, aby se děti narodily dříve, než
placenta zestárne a dosáhne kritického bodu selhání.“

Obávám se, že takové tvrzení přiměje k souhlasu k vyvolání porodu mnoho dalších žen, bez
ohledu na jejich osobní preferenci nebo jejich vlastní blaho a přání. Přitom se stále bavíme o
neprokázané teorii a odborníci mají rozdílné názory na to, zda je pravdivá či nikoli. Lékařská
profese je založena na zásadě „předně neuškodit“ a já tomu rozumím tak, že bychom neměli
zasahovat, pokud pro to nemáme pádné důkazy.

Ráda bych nyní rozebrala rozdílné interpretace některých změn pozorovaných v placentě.

Jednou z takových změn, která je zmíněna v této studii, je snížená schopnost autofagie.
Autofagie je druh buněčného recyklačního systému. Autoři z toho vyvozují, že toto snížení
schopnosti je důkazem stárnutí. Pravdou je, že snížení autofagie bylo v některých studiích
spojováno se stárnutím. Někteří jiní autoři však naznačují, že snížení autofagie v placentě
může být součástí procesu, který vlastně zahajuje porod, a může se tedy jednat o normální a
důležitou součást fyziologického procesu, nikoli o známku toho, že je něco „špatně“.
Další změnou v placentě, která byla uvedena i v článku Maitiho a kol. citovaném výše, je
apoptóza (známá také jako programovaná buněčná smrt). Apoptóza není jen důkazem
stárnutí. K apoptóze dochází také během vývoje plodu a během dospívání. Je stejně tak
známkou stárnutí jako známkou změny, přičemž změna a růst jsou v tomto období
samozřejmě zásadní; celé těhotenství spočívá v tom, že dítě roste a mění se.
„Úloha apoptózy ve fyziologii je stejně významná jako úloha opačného procesu, mitózy. V
regulaci různých buněčných populací vykazuje komplementární, ale opačnou roli než mitóza
a buněčná proliferace. Odhaduje se, že k udržení homeostázy v dospělém lidském těle
vzniká každý den přibližně 10 miliard buněk jen proto, aby nahradily ty, které odumírají
apoptózou ( Renehan et al., 2001 ). Tento počet se může výrazně zvýšit, pokud dojde ke
zvýšené apoptóze během normálního vývoje, stárnutí nebo během onemocnění.“ A také
během těhotenství.

„Apoptóza trofoblastu je fyziologický děj probíhající v těhotenství, který se zvyšuje spolu s
gestačním stářím a je vyšší u potermínového těhotenství. Z těchto důvodů je také
považována za normální proces ve vývoji a stárnutí placenty.“
Opět se setkáváme s tím, že procesy, které někteří pokládají za důkaz stárnutí, lze také
interpretovat jako známky normálního růstu a změn, které jsou samozřejmou součástí
těhotenství.

Další změnou uváděnou jako důkaz stárnutí jsou takzvané syncytiální uzly (tj. nahromadění
buněčných jader – neboli středů buněk – uvnitř buněk placenty, zkráceně SU):
“SU mohou vznikat za účelem strukturálního zpevnění placenty a minimalizace poškození
smykovým napětím nebo jinými mechanickými procesy, mohou snižovat podíl jader ve
vysoce aktivních buněčných membránách nebo mohou být také výsledkem obměny buněk v
placentě bez spuštění procesu rozpadu nebo apoptózy. Lepší pochopení procesů vedoucích
ke vzniku SU nakonec umožní pochopit jejich význam při těhotenských komplikacích.“
Může se tedy opravdu jednat o adaptaci spíš než o příznak stárnutí.
Délka telomer:
„Telomery, DNA-proteinové struktury nacházející se na koncích chromozomů, mají funkci
biologického ukazatele stárnutí. Ačkoli je změna délky telomer součástí procesu stárnutí
buněk, existují jen nejednoznačné důkazy o tom, že je zároveň biomarkerem stárnutí.
Je zapotřebí dalších studií, které zkoumají vztah mezi délkou telomer a úmrtností a popisují
parametry, které se zhoršují s procesem stárnutí v komunitách. Pro tyto studie by byla
přínosná dlouhodobá měření délky telomer i parametrů souvisejících se stárnutím.“
V práci s názvem „ Questioning causal involvement of telomeres in aging ” autoři uvádí:
“Mnoho studií prokázalo, že délka telomer předpovídá úmrtnost a že telomery se s věkem
zkracují. Přestože se o tom málo mluví, tyto souvislosti nejsou kauzalitami. Hypotéza
kauzality říká, že existuje určitá “kritická délka telomer”, při které se spouští stárnutí. Tato
hypotéza vede k předpokladu, že rozdíly v délkách telomer se s věkem snižují. Naproti tomu,v analýze dat jsem osobně žádný takový pokles nezaznamenala. Usuzovat, že existuje
kauzální vztah mezi délkou telomerů a stárnutím je tedy spíše spekulací a může zpomalit
vědecký vývoj.”

Co mi přijde obzvláště zajímavé je, že autoři tohoto článku také argumentují, že tyto změny
na buněčné úrovni by mohly být částečně zodpovědné za spuštění porodu:
“Stárnutí placenty vyvolává několik důležitých otázek, které je potřeba zodpovědět pomocí
experimentu. Ačkoli se zdá, že pro vznik syncytiotrofoblastu je nutná senescence (tj. stárnutí)
vyvolaná fúzí, je pravděpodobné, že stárnutí tkání plodu i mateřské deciduy se podílí
přinejmenším na určení doby nástupu porodu.“
Co když jsou tedy pozorované změny v placentě, které většinou interpretujeme jako známky
stárnutí, vlastně normální a přirozené, dokazují zdravý růst a vývoj a mohou dokonce hrát roli
při spuštění porodu?
Další znak stárnutí placenty jsou kalcifikace. Já sama jsem dřív věřila lidem, kteří mi říkali, že
kalcifikace je známkou stárnutí a je dobře, že se moje miminko narodilo, jelikož moje
placenta už byla “stará”. Nedávno jsem narazila na tento blog (který mimochodem uvádí
všechny důležité reference jako důkaz pro svá tvrzení).
“Zatímco kalcifikace placenty okolo termínu porodu (39.-42. týden) je součást běžného
obrazu placenty a nemá u zdravého těhotenství žádný větší klinický význam, výskyt
výraznější kalcifikace dříve v těhotenství je většinou spojen se zdravotními riziky pro matku I
dítě. Je to stejné, jako když vidíme mladého člověka s větším množstvím vrásek – mohou
poukazovat na větší problém. V podstatě se dá říct, že pokud je matka zdravá a na konci
těhotenství, kalcifikace a infarkty jsou běžné rysy zdravé placenty – stejně jako když
má vaše zdravá maminka nějakou tu vrásku a pár šedivých vlasů.
To jsme si objasnili další mýtus.
Abychom to shrnuli, přestože existují důkazy o buněčných změnách v průběhu těhotenství,
stále nemáme žádný solidní důkaz o tom, že jde o stárnutí, a ne o přizpůsobení nebo že tyto
změny jsou skutečně zodpovědné za ten maličký nárůst mrtvě narozených dětí po 42. týdnu
těhotenství.

Koncept stárnutí placenty je tedy stále pouze teorií. Bohužel, většina publikací citovaných v
tomto článku to vůbec nezmiňuje a předkládá tuto teorii jako potvrzenou. Co mi dělá ještě
větší starosti je, že se v otázce indukovaných porodů vůbec nedává prostor ženám. Všechny
takové publikace jsou pak ale základem nových doporučených postupů NICE a posléze
postupů jednotlivých nemocnic, což ve finále jen povede k většímu množství žen, kterým
bude porod vyvolán zbytečně, a k traumatickým zážitkům žen z porodu samotného. Tato
situace je základem současného trendu vyvolávat porod u žen ještě dříve, a to ve 39. týdnu
namísto současného 41. nebo 42. týdnu.
Společnost Evidence based birth vypracovala vynikající přehled literatury na toto téma.
Doufám, že tento blog pomůže rodinám činit informovaná rozhodnutí. Ráda bych podpořila i
vědce a zákonodárce, aby nepřestali být zvídaví, zkoumali témata v širším rámci a dali více
prostoru těhotným ženám k vyjádření myšlenek na téma vyvolávaných porodů.
Aktualizace ze srpna 2023
Od publikování článku v roce 2019 jsem prošla mnoho dalších studií a podkladů a stále si
stojím za tím, co jsem napsala výše. Nevidím v nedávno publikované literatuře nic nového.
Zajímavé je, že všechny práce se snaží dokázat, že placenty stárnou, ale nikdo se na to
nedívá z jiného hlediska: a to z hlediska faktu, že jde možná o pouhé změny, proces

dozrávání, který je nedílnou součástí procesu narození. Byl by to případ, kdy kultura vede
vědu. Jak říká MUDr. Sara Wickham:
“Naše moderní společnost není celkově příliš tolerantní ke konceptu stárnutí, obzvlášť u žen,
takže není příliš překvapivé, že vnímáme proces stárnutí placenty jako něco problematického
a nežádoucího.”
Přehledový článek z roku 2020 s názvem “ A review of the Evidence for Placental Ageing in
Prolonged Pregnancy” (Přezkoumání důkazů pro stárnutí placenty v potermínovém
těhotenství) sice hovoří ve prospěch tzv. stárnutí, ale také uvádí v diskuzi následující:
“Vzhledem k úzkému vztahu mezi strukturou placenty, její funkcí a buněčnými procesy,
změny na placentě by měly vést k její snížené funkčnosti. Nebyli jsme ovšem schopni
dohledat žádné studie, které by tuto souvislost popsaly.”
Můj přehled nejnovějších poznatků mě dovedl ke studii s názvem “Aging of the Placenta ”
(Stárnutí placenty), která byla publikována v časopise Aging (Stárnutí) v roce 2022. Článek
obsahoval následující odstavec:
“S postupujícím těhotenstvím placenta stárne. Obecně je tento proces nezbytný k tomu, aby
se placenta po porodu oddělila od děložní stěny, aby se mohly uzavřít cévy (kvůli prevenci
krvácení) a děloha znovu nabyla velikosti a tvaru před těhotenstvím.“
Udělala jsem si další průzkum a našla jsem publikace, které popisují, že právě procesy
spojované v mnoha publikacích se stárnutím (zánět či apoptóza) mohou skutečně souviset s
procesem, který napomáhá placentě v odloučení.
Má domněnka spočívající v tom, že proces běžně vykládaný jako stárnutí je možná běžný
fyziologický proces dozrávání, je konečně podložena nějakými důkazy.
To mě také přivedlo k myšlence: pokud přistupujeme k indukci u porodů, nezasahujeme
tím do tohoto procesu zrání a nezpůsobí tedy vyvolání komplikace při porodu samotné
placenty? Z četby na toto téma vyplývá, že vyvolání porodu je známým rizikovým faktorem
pro zadrženou placentu.

Zdroj  https://sophiemessager.com/the-myth-of-the-aging-placenta/